Rtuť: přetrvávající hrozba pro životní prostředí a lidské zdraví

Rtuť se vyskytuje v prostředí přirozeně, ale obvykle ji obsahují minerály v bezpečné formě a nepředstavuje žádné významné riziko. Problém nastává v důsledku lidské činnosti, při které se do životního prostředí uvolňuje velké množství rtuti, a tato rtuť pak může zůstat volně v oběhu po tisíce let. Prvořadým problémem je rtuť ve vodě a sedimentech, neboť je ve vysoce toxické formě a mohou ji snadno požít zvířata, čímž se dostane do lidského potravního řetězce. Světová zdravotnická organizace identifikovala 10 chemických látek představujících významné ohrožení veřejného zdraví, z nichž jsou čtyři těžké kovy: kadmium, rtuť, olovo a arsen.

V důsledku používání rtuti člověkem došlo k uvolnění stovek tisíců tun rtuti do životního prostředí. Obsah rtuti v atmosféře je v současnosti až 5x vyšší než by byl přirozeně. Koncentrace rtuti v oceánech jsou asi dvojnásobné než jsou přirozené hodnoty.

Současné používání rtuti se ve světě liší. V Evropě se rtuť používá velmi omezeně a  její hlavní využití bude v nadcházejících letech zejména v zubních výplních, neboť průmyslové využití rtuti bylo zakázáno. V ostatních částech světa se však rtuť stále používá v činnostech průmyslové výroby a při nízkokapacitní těžbě zlata.

Jedním z největších zdrojů znečištění rtutí v Evropě i jinde je spalování tuhých paliv, jako je uhlí, lignit, rašelina a dřevo, ať již průmyslově nebo v domácnostech. Tato paliva obsahují malá množství rtuti a při jejich spalování se rtuť uvolňuje do životního prostředí. Takto uvolňovaná rtuť je hlavním zdrojem emisí rtuti v Evropě a zahrnuje činnosti, jako je výroba energie, cementu a kovů.

Nejvýznamnějším způsobem, jak se rtuť dostává do lidského těla jsou mořské plody. Pokud mořští živočichové požijí rtuť, obvykle v jejich těle zůstane a postupem času její množství narůstá. Větší dravé ryby obsahují obvykle vyšší koncentrace rtuti, neboť požírají menší živočichy, kteří již určité množství rtuti požili. Pokud jíme větší dravé ryby, jako je tuňák nebo mečoun, za normálních okolností to znamená větší přísun rtuti, než když jíme menší ryby, které jsou v potravinovém řetězci níže.

Zdravotní dopady závisejí na délce expozice, ale hlavním problémem je vliv rtuti na lidský plod a na malé děti. Poté, co matka sní mořské plody, může být vystaveno rtuti i dítě v její děloze. To může mít významné a celoživotní dopady na vyvíjející se mozek a nervový systém dítěte, což může ovlivnit paměť, schopnost mluvit, pozornost a další dovednosti. Odhaduje se, že jen v samotné Evropě se každý rok narodí více než 1,8 milionu dětí, u nichž úrovně rtuti překračují doporučené bezpečné limity.

Evropa byla historicky velkým spotřebitelem rtuti a producentem emisí rtuti, ale legislativní snahy v uplynulých 40 letech podstatným způsobem omezily používání a vypouštění rtuti do životního prostředí. Ve zbytku světa se používání rtuti a její emise postupem času zvyšují, což souvisí s probíhajícím hospodářským rozvojem a industrializací, přičemž hlavními zdroji jsou spalování uhlí a rovněž neprůmyslová nízkokapacitní těžba zlata.

V říjnu 2013 byla přijata první globální mezinárodní dohoda, tzv. Minamatská úmluva, jejímž cílem je problém rtuti řešit. Úmluva byla ratifikována 98 stranami a vstoupila v platnost v roce 2017. Na hodnocení dopadu této úmluvy je příliš brzy, jedná se ale o nesmírně důležitý krok na cestě ke koordinovaným globálním činnostem zaměřujícím se na snížení znečištění rtutí.

V Evropě se již rtuť netěží a poptávka se bude v Evropě i v nadcházejících letech nadále snižovat. Emise rtuti v Evropě budou pocházet převážně z emisí ze spalování, zejména ze spalování tuhých paliv, jako jsou uhlí, rašelina, lignit a dřevo.

Největším globálním zdrojem rtuti je nízkokapacitní těžba zlata. Jedná se o těžbu prováděnou jednotlivci nebo malými skupinami, které těží zlato relativně jednoduše a s nízkými náklady, povětšinou v neregulovaném prostředí. Odhaduje se, že více než třetina světových emisí pochází z tohoto zdroje, a zaměření na tuto oblast prostřednictvím zavedení alternativních bezpečnějších technologií by tudíž mohlo vést k podstatnému snížení používání rtuti a jejích emisí ve světě.

I přes dřívější omezení používání rtuti a jejích emisí v regionech, jako je Evropa a Severní Amerika, zůstanou hladiny rtuti v prostředí zřejmě po dlouhou dobu vysoké, a to vzhledem k dlouhé rezistenci rtuti v prostředí a rovněž kvůli zvyšujícím se emisím rtuti v dalších oblastech světa. Tyto emise se rovněž přenáší na dlouhé vzdálenosti. Ve skutečnosti asi polovina rtuti, která se ukládá v Evropě, pochází z oblastí mimo kontinent.

Prostřednictvím evropského registru úniků a přenosů znečišťujících látek (E-PRTR) shromažďujeme informace o emisích rtuti z průmyslové činnosti do ovzduší a do vody a odhadujeme emise do ovzduší z širší škály zdrojů na základě právních předpisů EU i mezinárodních dohod.

Na základě rámcové směrnice o vodě shromažďuje agentura EEA rovněž data o úrovních znečištění ve vodních útvarech. Poslední dostupné data, které agentura EEA zveřejnila v rámci zprávy o stavu vod, ukazují, že téměř 46 000 útvarů povrchových vod v Evropě nesplňuje limity pro rtuť stanovené na základě uvedené směrnice.

Agentura EEA je rovněž partnerem v projektu EU zaměřeném na biologický monitoring člověka, jehož cílem je získat lepší informace o skutečné expozici obyvatel chemickým látkám, včetně rtuti, a o jejich možných účincích na zdraví.

Všechny tyto informace nám pomáhají sledovat výsledky stávajících evropských politik a slouží rovněž jako vstupní informace při přípravě nových politik v oblastech, jako jsou regulace průmyslu, chemické látky a podpora cílů Minamatské úmluvy.

Tato data jsou předložena v nové zprávě „Mercury in the environment“ (Rtuť v životním prostředí), kterou agentura EEA vydala a která nabízí úplný přehled všech zdravotních a environmentálních problémů i politik týkajících se rtuti.

Ke snížení vlastní expozice rtuti i k prevenci vypouštění rtuti do životního prostředí může přispět každý z nás. Národní úřady pro bezpečnost potravin například často poskytují konkrétní rady, jak mohou občané maximalizovat přínosy konzumace ryb pro zdraví a zároveň omezit expozici rtuti. Zahrnuje to pokyny ohledně konzumace ryb pro těhotné ženy a malé děti.

Lidé mohou rovněž přijít do styku se zařízením, které obsahuje rtuť, jako jsou baterie, svítilny a elektrická zařízení. Je potřeba se ujistit, že s těmito materiály nakládáme správně a že je likvidujeme tak, aby v nich obsažená rtuť byla bezpečně získána zpět a neskončila v životním prostředí. Emise rtuti můžeme rovněž snížit tím, že nebudeme při vytápění domácností spalovat tuhá paliva, existují-li jiné alternativy. Pro účely zubního ošetření jsou rovněž k dispozici výplně neobsahující rtuť, a používání rtuti tudíž můžeme dále omezit tím, že se rozhodneme tyto výplně použít.

Ian Marnane

Odborník v oblasti udržitelného využívání zdrojů a průmyslu

Evropská agentura pro životní prostředí

Rozhovor zveřejněn ve vydání informačního zpravodaje Evropské agentury pro životní prostředí ze září 2018 – EEA Newsletter 03/2018