Na cestě ke globální udržitelnosti

Skutečnost, že existuje celosvětový a komplexní závazek vůči udržitelnosti, je určitě povzbudivá. Uznání udržitelného rozvoje jako výzvy a nezbytnosti pro rozvojové i rozvinuté země je nepochybně krokem správným směrem.

V tomto kontextu je v souladu s Cíli udržitelného rozvoje také celkový cíl 7. akčního programu pro životní prostředí Evropské unie: „Spokojený život v ekologických mezích naší planety v roce 2050." V EU byl již k dosažení tohoto cíle přijat značný počet opatření. Vzhledem ke globální povaze naší ekonomiky a problémů životního prostředí je ovšem pro jednotlivé země nebo skupiny zemí (jako je EU) obtížné řešit environmentální problémy samostatně. Například k růstu globálních koncentrací emisí skleníkových plynů v atmosféře dochází bez ohledu na to, kde vznikají, a produkce emisí skleníkových plynů má dopady daleko od svého zdroje – a případně i ve vzdálené budoucnosti.

Bez globálního úsilí a přechodu ke skutečné udržitelnosti se vystavujeme riziku ohrožení životních podmínek a kvality života na celé planetě. Naše zpráva „Evropské životní prostředí – stav a výhled 2015" (SOER 2015) ukazuje, že současné modely spotřeby a výroby zvyšují naši kvalitu života, ale zároveň ji paradoxně ohrožují.

Blížíme se k mezím

Podle Zprávy SOER 2015 existují náznaky, že se naše hospodářství přibližuje svým ekologickým limitům, a že již v současnosti začínáme pociťovat nedostatek některých zdrojů. Z dostupných odhadů vyplývá, že celková globální spotřeba překračuje schopnost regenerace planety o více než 50 %. Jinými slovy spotřebováváme více, než co dokáže naše planeta za dané období vyprodukovat, aniž by došlo k oslabení její produkční kapacity.

K dalším obavám vedou některé globální megatrendy. V současné době je za průměrného spotřebitele považováno méně než 2 miliardy lidí ze sedmimiliardové světové populace. Předpokládá se však, že do roku 2050 dosáhne počet obyvatel planety 9 miliard a do střední třídy bude patřit více než 5 miliard z nich. Tento růst pravděpodobně povede k zintenzivnění globálního konkurenčního boje o zdroje a k dalším nárokům na ekosystémy.

Celosvětová spotřeba materiálů se může do roku 2030 zdvojnásobit. Odhaduje se, že světová poptávka po energii a po vodě za příštích 20 let stoupne o 30 až 40 %. Podobně se má podle odhadů zvýšit celková poptávka po potravinách, krmivech a přírodních vláknech v období mezi současností a rokem 2050 přibližně o 60 %.

Stupňující se nedostatek zdrojů a silnější konkurenční boj vyvolává znepokojení ohledně bezpečnosti přístupu k dodávkám klíčových zdrojů. Rostoucí obavy o zabezpečení potravin a vody a o energetickou bezpečnost vedou v posledních 5–10 letech k nadnárodním akvizicím půdy, především v rozvojových zemích.

Evropa a globální udržitelnost

Evropská unie je důležitým světovým aktérem – jako producent i jako spotřebitel. Ekologická stopa většiny evropských zemí v současnosti přesahuje kapacitu jejich dostupné biologicky produktivní plochy neboli „biokapacitu". Vzhledem k obchodu EU se zbytkem světa se také značná část environmentálních tlaků spojených se spotřebou v EU projevuje mimo území EU. Kromě toho se u půdy, vody, využití materiálů i emisí do ovzduší za poslední desetiletí zvýšil podíl ekologické stopy poptávky EU, který působí za jejími hranicemi.

Celosvětové otázky životního prostředí jsou v posledních letech formulovány z hlediska únosné míry zátěže pro ekosystémy a nedostatku zdrojů. Toto pojetí se však prozatím neodráží v naší společnosti, v ekonomice, ve finančních systémech, v politických ideologiích a znalostních systémech, které stále nepracují s myšlenkou, že tato planeta má své hranice či meze. Naše planeta má však omezené množství klíčových zdrojů, například vodu a půdu.

V globálním ekonomickém systému svázaném omezenými přírodními zdroji, který čelí rostoucí celosvětové poptávce a zhoršování životního prostředí, je zelená ekonomika účinně využívající zdroje jedinou životaschopnou možností. Přechod na zelenou ekonomiku s sebou nese zásadní změny způsobu, jakým vyrábíme a spotřebováváme zboží a služby, stavíme města, přepravujeme cestující a zboží, pěstujeme potravinářské plodiny apod.

Opatření zaměřená na ozelenění hospodářství není nutné vnímat jako překážky nebo jako zdroj dodatečných nákladů. Je z nich naopak možné vytvořit příležitosti. Řadě ekonomických odvětví v Evropě se podařilo snížit poptávku po materiálech i emise nebo zrušit vazbu mezi hospodářským růstem a emisemi. Rostoucí význam řešení environmentálních problémů dokládá růst tzv. ekoprůmyslu, tj. ekonomických aktivit spojených s ochranou životního prostředí (výzkum a vývoj, poradenství, služby), který zaznamenal mezi lety 2000 a 2011 růst o více než 50 %. Jde také o jedno z mála hospodářských odvětví v EU, které od finanční krize v roce 2008 prosperuje.

Podobně lze růst počtu obyvatel a stupňující se nedostatek zdrojů chápat i jako síly vyvolávající nezbytné systémové změny. Pokud se jim chceme přizpůsobit, můžeme začít tím, že budeme všude na světě stavět města podle principů územního plánování, ve kterých nebudou klíčové systémy jako energetika, mobilita a doprava vyvíjet tlak na přírodní bohatství a budou co nejvíce „bezuhlíkové" a „bezodpadové".

Hans Bruyninckx
Výkonný ředitel EEA

Úvodník zveřejněný ve zpravodaji EEA č. 2015/3 v září 2015