Správa věcí veřejných – voda v pohybu

Dunaj překonává od pramene v německém Schwarzwaldu až po svou deltu na pobřeží Černého moře pohoří, údolí, nížiny, protéká městy, mezi ta největší patří Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad, a protékácelkem deseti zeměmi. Na své cestě dlouhé téměř 3 000 kilometrů se do Dunaje vlévají jeho přítoky, které přivádějí vodu z dalších devíti zemí. Dunaj a jeho přítoky tak dnes spojujímiliony Evropanů.

Události na horním toku mají vliv dále po proudu a nejen tam. Je jasné, že znečišťující látky uvolněné na horní části toku budou přenášeny proudem dále, dále lodě, které plují proti proudu, mohou usnadnit šíření nepůvodních druhů, jako je korbikula asijská, která se Dunajem přesouvá na západ a může kolonizovat velké oblasti často na úkor původních druhů. Pokud se tedy do vodního útvaru dostanou znečišťující látky nebo nepůvodní druhy, stanou se okamžitě společným problémem.

Správa věcí veřejných mimo pevninu

Současné správní struktury jsou téměř výhradně založeny na společném rozdělení pevniny na jednotlivá území. Můžeme se dohodnout na společných pravidlech, která platí na definovaném území, a zřídit správní subjekty k prosazování těchto společných pravidel. Můžeme se dokonce dohodnout na ekonomických zónách na moři a vznést nároky na zdroje, které se v těchto oblastech nacházejí. Některá plavidla mohou mít povolení k rybolovu v těchto zónách a společnostem lze udělit práva na těžbu nerostů z mořského dna. Co se ale stane, když ryby začnou migrovat na sever nebo pokud se na vaše břehy vyplaví plovoucí ostrovy plastu?

Na rozdíl od pevniny je voda neustále v pohybu, ať už v jakékoliv formě, od jediné kapky deště až po silný oceánský proud nebo bouřlivý příliv. Populace ryb a znečišťující látky, včetně neviditelných chemických látek, jako jsou pesticidy, a viditelných znečišťujících látek, jako jsou plasty, nerespektují geopolitické hranice a ekonomické zóny definované mezinárodními dohodami mezi státy. Podobně jako vzduch, který dýcháme, i čistší a zdravější řeky, jezera a oceány vyžadují širší přístup ke správě věcí veřejných, který je založen na regionální a mezinárodní spolupráci.

Řízení povodí

Přístup zaměřený na širší spolupráci je jedním z klíčových principů, z nichž vycházejí politiky EU v oblasti vody. Rámcová směrnice EU o vodě – jeden z pilířů právních předpisů EU o vodě – chápe povodí jako jednu zeměpisnou a hydrologickou jednotu, bez ohledu na správní a politické hranice. Směrnice ukládá členským státům povinnost vytvořit zvláštní plány pro každé povodí. Jelikož mnoho evropských řek překračuje národní hranice, tyto plány povodí se vypracovávají a provádějí ve spolupráci s dalšími zeměmi, včetně evropských zemí, které nejsou členy EU.

Spolupráce podél Dunaje je jednou z nejstarších iniciativ v oblasti přeshraničního hospodaření s vodou z doby před rokem 1810. Postupně se důraz přesunul z říční plavby k environmentálním problémům, jako je znečištění a kvalita vody. V současnosti jsou iniciativy, které zajišťuje udržitelné využívání a řízení Dunaje, koordinovány Mezinárodní komisí pro ochranu Dunaje (ICPDR), která sdružuje 14 spolupracujících států (z řad členských i nečlenských států EU) a EU jako takovou a vykonává mandát nad celým povodím Dunaje, včetně jeho přítoků a zdrojů podzemní vody. Mezinárodní komise pro ochranu Dunaje je uznávaná jako subjekt odpovědný za vypracování a provádění plánu povodí Dunaje. Podobné správní subjekty existují i pro jiná mezinárodní povodí v EU, včetně Rýna a Mázy.

Rámcová směrnice o vodě rovněž ukládá veřejným orgánům povinnost zapojit do postupů rozhodování v souvislosti s vypracováním a prováděním plánu povodí veřejnost. Členské státy nebo orgány správy povodí mohou provádět požadavek na účast veřejnosti různými způsoby. Například Mezinárodní komise pro ochranu Dunaje zajišťuje účast veřejnost především aktivním zapojením organizací zúčastněných stran a konzultacemi s veřejností během fáze vypracovávání plánů povodí.

Správa oceánů představuje i nadále vzhledem k jejich obrovským rozměrům ještě složitější výzvu.

Oceány – od obchodních tras po práva na těžbu na mořském dně

Po většinu lidských dějiny představovaly moře a oceány tajemství, které musejí mořeplavci prozkoumávat. Obchodníci, nájezdníci a objevitelé je využívali jako dopravní trasy, které propojují přístavy navzájem. Kontrola klíčových přístavů a mořských tras, které je propojují, přinesla politickou a hospodářskou moc. Teprve na začátku 17. století, v době vrcholících monopolů států nad některými obchodními trasami, byl tento přístup založený na výlučném přístupu zpochybněn.

Nizozemský filozof a právník Hugo Grotius ve spiseMare liberum(Svoboda moří) v roce 1609 tvrdil, že moře jsou mezinárodní území a žádný stát na nich nemůže uplatňovat svrchovanost. Grotiova kniha nejen nabídla legitimitu dalším mořeplaveckým národům k tomu, aby se zapojily do celosvětového obchodu, ale též hrála klíčovou úlohu při formování moderního mořského práva. Až do začátku 20. století měly státy právo na vody nacházející se na dostřel děl z pobřeží (což odpovídá asi 3 námořním mílím nebo 5,6 kilometrům).

Mezinárodní diskuse, která se původně týkala práva států získat přístup k námořním trasám, se postupně změnila na diskusi o právu na těžbu surovin. V průběhu 20. století rozšířily své nároky téměř všechny země ([1]). Tyto nároky se liší: od 12 námořních mil (22 kilometrů) teritoriálních vod až po 200 námořních mil (370 kilometrů) výlučných ekonomických zón a 350 námořních mil (650 kilometrů) kontinentálního šelfu. Platné mezinárodní právo je do velké míry utvářeno Úmluvou Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS), která vstoupila v platnost v roce 1994.

Kromě zavedení společných pravidel pro definování různých zón s vnitrostátní jurisdikcí úmluva stanoví, že státy mají povinnost chránit a uchovávat mořské prostředí, a vyzývá k mezinárodní a regionální spolupráci. Kromě toho úmluva zmiňuje zásadu společného dědictví lidstva, podle které platí, že kulturní a přírodní dědictví v určených oblastech (v tomto případě mořské dno, oceánské dno a podloží) by měly být uchovány pro budoucí generace a chráněny před využíváním.

V takovýchto složitých správních strukturách je vždy složité se dohodnout na společných pravidlech a dosáhnout té správné rovnováhy mezi ochranou přírodního dědictví a hospodářskými zájmy.

Ratifikace úmluvy trvala téměř dvě desetiletí, zejména kvůli neshodám ohledně vlastnictví a využívání nerostů na hlubokomořském dně a na oceánském dně. Úmluva zřídila mezinárodní orgán, Úřad pro mořské dno, který má kontroloval a povolovat těžební průzkum a těžbu na mořském dně mimo oblasti, na něž vznášejí nárok jednotlivé země.

Další správní struktury a úmluvy upravují jednotlivé aspekty správy oceánů. Například Mezinárodní námořní organizace (IMO) je agentura Organizace spojených národů, která se zaměřuje na lodní dopravu a usiluje mimo jiné o zabránění znečištění moří, které způsobují lodě. Původně se úsilí o ochranu moří zaměřovalo především na znečištění ropou, ale v uplynulých desetiletích se rozšířilo prostřednictvím řady mezinárodních úmluv, aby zahrnovalo chemické a jiné formy znečištění, jakož i invazivní druhy přepravované v balastové vodě.

Znečištění ve vodě může být zapříčiněno znečišťujícími látkami, které jsou uvolňovány přímo do vody nebo do ovzduší. Některé z těchto znečišťujících látek uvolněných do atmosféry se mohou později usadit na zemském nebo vodním povrchu. Některé z těchto znečišťujících látek, které ovlivňují vodní prostředí, jsou též regulovány mezinárodními úmluvami, např. Stockholmskou úmluvou o perzistentních organických znečišťujících látkách, Minimatskou úmluvou o rtuti a Úmluvou o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států.

Správa věcí veřejných v evropských moří – celosvětová, evropská a regionální

Zpráva agentury EEA s názvem Stav evropských moří (State of Europe’s Seas) dospěla k závěru, že evropská moře lze považovat za produktivní, nelze je však považovat za „zdravá“ nebo „čistá“. Navzdory určitým zlepšením vyvíjí na evropská moře stále větší tlak některé hospodářské činnosti na moři (např. nadměrný rybolov některých komerčních rybích populací a znečištění z lodí nebo z těžby) a znečištění z činností na pevnině. K těmto tlakům se také v současnosti přidává změna klimatu.

Některé tyto tlaky jsou spojeny s činnostmi prováděnými za hranicemi EU. Avšak to platí i opačně. Hospodářské činnosti a znečištění z EU má dopady i za hranicemi EU a na mořích, která EU nepatří. Regionální a mezinárodní spolupráce je jediný způsob, jak těmto tlakům účinně čelit.

V této souvislosti není překvapivé, že Evropská unie je stranou Úmluvy OSN o mořském právu. V těchto případech jsou právní předpisy EU v souladu s mezinárodními dohodami, ale stanoví zvláštní cíle a správní struktury s cílem řídit a chránit společné zdroje. Například cílem rámcové směrnice o strategii pro mořské prostředí je dosáhnout dobrého stavu prostředí v evropských mořích a chránit zdroje, na nichž hospodářské a sociální činnosti závisejí. Za tímto účelem stanoví celkové cíle a ukládá členským státům povinnost vypracovat strategii a provést příslušná opatření. Společná rybářská politika stanoví společná pravidla pro správu rybářského loďstva EU a pro zachování populací ryb.

Mořské politiky EU obdobně jako mezinárodní dohody vyzývají k regionální a mezinárodní spolupráci. Ve všech čtyřech mořích obklopujících EU (Baltském moři, severovýchodním Atlantském oceánu, Středozemním moři a Černém moři) se členské státy EU dělí o mořské vody s dalšími sousedními pobřežními státy. Pro každé z těchto regionálních moří byla na základě různých regionálních dohod zřízena struktura spolupráce.

EU je smluvní stranou tří ze čtyř evropských regionálních úmluv pro mořské prostředí: Helsinské úmluvy pro Baltské moře, komise OSPAR pro severovýchodní Atlantik a Barcelonské úmluvy pro Středozemní moře. Bukurešťskou úmluvu pro Černé moře je třeba změnit tak, aby umožnila EU přistoupit jako smluvní strana. Navzdory odlišné míře ambicí a mírně odlišným správním strukturám všechny tyto regionální úmluvy pro mořské prostředí usilují o ochranu mořského prostředí na příslušných územích a o navázání užší spolupráce mezi pobřežními státy a signatáři.

Na celosvětové úrovni podporuje přístup sdílených „společných moří“ v rámci 18 regionálních úmluv o mořském prostředí na celém světě Regionální mořský program pod záštitou Programu OSN pro životní prostředí. Agenda Organizace spojených národů pro udržitelný rozvoj 2030 rovněž obsahuje zvláštní cíl, cíl udržitelného rozvoje č. 14 s názvem Život ve vodě, který usiluje o ochranu mořských a pobřežních ekosystémů. EU aktivně přispívá k procesu dosažení Agendy 2030 a již přijala opatření k zahájení provádění této agendy.

Když rizika překračují hranice států

Společné cíle a pravidla fungují nejlépe tehdy, když jsou náležitě prováděny a dodržovány všemi zúčastněnými stranami. Národní správní orgány mohou stanovit rybolovné kvóty, ale jejich naplňování závisí na rybářském loďstvu. Používání nezákonného rybářského vybavení, lov ryb menších, než je jejich minimální povolená velikost, rybolov v cizích vodách nebo nadměrný rybolov nelze vymýtit bez toho, aby rybáři dodržovali předpisy a orgány je prosazovaly. Dopady – v tomto případě snížení populací ryb, nárůst nezaměstnanosti v rybářských organizacích nebo vyšší ceny – jsou často patrné ve větších částech společnosti a napříč mnoha zeměmi.

Jelikož se uznává, že na celkové zdraví oceánů mají vliv různé zúčastněné strany, zapojují se do diskusí, které dříve vedly vlády, stále více zúčastněné strany, které nejsou státními útvary. Na zatím poslední konferenci OSN o oceánech, která se konala v červnu 2017 v New Yorku, učinily vlády a všechny zúčastněné strany, nejen národní státní orgány, ale také akademická obec, vědecká obec a soukromý sektor, téměř 1 400 dobrovolných závazků spočívajících v přijetí konkrétních opatření s cílem chránit oceány, a přispět tak k dosažení cíle udržitelného rozvoje č. 14. Jeden z těchto závazků potvrdilo devět největších světových rybářských společností, součet jejichž příjmů činí asi jednu třetinu příjmů 100 největších společností v odvětví rybolovu. Zavázaly se ze svého dodavatelského řetězce vymýtit nezákonné úlovky(včetně používání nezákonného vybavení a odlovů nad rámec kvót). Díky tomu, že se stále více společností a lidí zavazuje k takovémuto chování a přijímá opatření, je možné společně dosáhnout změny.