další
předchozí
položky

Article

Rozhovor - Znečišťovatel platí?

Změnit jazyk
Article Publikováno 08.04.2021 Poslední změna 29.08.2023
6 min read
Photo: © Perry Wunderlich, REDISCOVER Nature/EEA
Jádrem právních předpisů EU v oblasti životního prostředí je jednoduchá, ale silná myšlenka: zásada „znečišťovatel platí“. Tato zásada je uplatňována v podobě daní, pokut a dalších opatření, kterými jsou kvóty pro emise znečišťujících látek a směrnice o odpovědnosti za životní prostředí. O této zásadě, jejích přínosech a nedostatcích jsme hovořili s profesorem Geertem Van Calsterem.

Čeho se týká zásada „znečišťovatel platí“?

Zásada „znečišťovatel platí“ je jednoduchá zásada založená na zdravém rozumu: znečišťovatel – což může být subjekt nebo činnost způsobující znečištění – by měl platit za nápravu způsobených škod. To může obnášet vyčištění znečištěné oblasti nebo pokrytí zdravotních nákladů postižených osob.

V minulosti se jednalo o velmi účinný koncept ke zmírnění negativních dopadů znečištění, který představoval morální a zákonný požadavek na přijetí opatření. V naléhavých případech uvedená zásada pomohla formulovat politiky a opatření, které umožnily rozhodné kroky k identifikaci zdrojů znečištění a odpovědnosti za ně, snížení úrovně znečištění a poskytnutí určité náhrady postiženým osobám. Například v rámci některých hospodářských činností, o nichž je známo, že se při nich uvolňují znečišťující látky, se musely nainstalovat filtry ke snížení emisí znečišťujících látek nebo zřídit celoodvětvové fondy na náhradu škod.

Ale i v jednoduchých případech, kdy lze znečišťovatele identifikovat, může být implementace uvedené zásady obtížná. „Viník“ nemusí být schopen zaplatit a mateřská společnost nebo akcionáři nemohou být vždy zodpovědní za činnost dceřiné společnosti. Ne každá země má zavedený právní rámec pro řešení těchto případů. A i když jej má, je právní řízení často velmi zdlouhavé a nákladné.

Kromě toho byla tato zásada časem uplatňována ve složitějších případech trvalého a převládajícího znečištění, jako je znečištění ovzduší způsobené difuzními zdroji, kde je přisouzení odpovědnosti a implementace zásady ještě obtížnější.

Jak lze určit, kdo má komu zaplatit?

V případech difúzního znečištění není snadné vysledovat a identifikovat znečišťovatele a spojit jej s postiženými lidmi. Znečištění ovzduší může být způsobeno znečišťujícími látkami uvolňovanými z různých zdrojů a různých lokalit, z nichž některé se mohou nacházet za hranicemi daného státu. Musíme mít také na paměti pozitivní výsledky a přínosy těchto znečišťujících činností. Jedná se o výrobky a služby, jakými jsou potraviny, oděvy či doprava, které jsou prospěšné pro jednotlivce i pro společnost jako celek.

Například znečišťující činnost mimo EU by mohla mít dopad na místní komunity, ale mateřská společnost by mohla mít sídlo v EU a evropští spotřebitelé by mohli mít z výrobků prospěch. V takových případech je obtížné rozhodnout, že odpovědným je pouze provozovatel. Náklady nese často širší společnost.

Náklady nebo škody a přínosy však nejsou rozděleny rovným dílem. Komunity s nižšími příjmy nebo zranitelnější skupiny, rodiny s jedním rodičem, obvykle žijí blíže komunikacím a jsou více vystaveny znečišťujícím látkám ze silniční dopravy.

Existují dobré příklady účinných opatření?

Rozlišujeme dva typy přístupů. Cílem prvního je pomoci postiženým osobám, přičemž v Evropě nalezneme mnoho dobrých příkladů. Hladinu hluku, a tím i škody pro ty, kteří žijí podél dálnic, mohou významně snížit protihlukové panely nebo podobné konstrukce, které se v těchto místech staví.

Druhý přístup má za cíl především omezit znečištění nebo škodlivé činnosti či jim předcházet, což může spočívat v uložení daní, emisních kvótách nebo určitých technologických řešeních. Evropa například zavádí čistější paliva nebo postupně snižuje emise oxidu uhličitého z nových automobilů. V některých odvětvích je stanoven limit pro emisní povolenky a s povolenkami lze obchodovat. Cílem některých z těchto opatření je upravit cenu tak, aby ovlivnila spotřebitelské chování. Podobně mnoho členských států nyní účtuje odebrané nebo použité množství vody namísto účtování spotřeby na základě počtu kohoutků, což podstatně změnilo způsob, jakým vodu používáme.

Existují ve způsobu, jakým uplatňujeme zásadu „znečišťovatel platí“, nějaké nedostatky?

Současný systém lze bohužel vnímat a používat jako „povolenku ke znečišťování“: pokud budete moci zaplatit, tj. pokud si to můžete dovolit, můžete znečišťovat. To úzce souvisí s nerovnoměrným rozdělením přínosů a nákladů znečišťujících činností. Otázka nerovnosti je rovněž základem celosvětových jednání o klimatu, a to jak z hlediska historických emisí (množství, která jednotlivé země dosud vypouštěly), tak z hlediska současných emisí na osobu. V ideálním světě by každému bylo poskytnuto stejné množství uhlíkového kreditu.

Druhým hlavním nedostatkem je skutečnost, že „platba“ téměř nikdy nepokryje všechny „náklady“. Kontaminovaná krajina ve starých průmyslových areálech by mohla být vyčištěna, aby tam lidé mohli žít. Jedná se o velmi nákladnou operaci, která ale nemusí nutně napravit škody způsobené vodním útvarům nebo lidem a zvířatům, kteří jsou na vodě z nich závislí. Náklady jsou často omezeny na provozní náklady a neodrážejí skutečnou hodnotu přínosů, které nám příroda poskytuje.

Můžeme navrhnout systém, který pokryje celou hodnotu?

Potřebujeme soudržný a globální přístup, který se bude zabývat všemi výzvami, jimž čelíme – zhoršováním životního prostředí, změnou klimatu, využíváním zdrojů a nerovnostmi – stejně jako je tomu v případě Cílů udržitelného rozvoje. Cílem Zelené dohody pro Evropu je zohlednit tyto myšlenky v evropských politikách.

Abychom pokryli skutečnou hodnotu, potřebovali bychom mnohem ambicióznější daňový systém, a to pro daně z příjmu jak právnických, tak fyzických osob, určený k navození udržitelnějšího chování. Náklady musí být integrovány nejen na straně spotřeby, ale i na straně výroby. Vzhledem k tomu, že systémy spotřeby a výroby jsou celosvětově propojeny, vyžaduje integrace přístup, který jde nad rámec pravidel a předpisů svrchovaných států.

Má-li být tento přístup účinný, musí být podpořen systémem řízení a regulačními orgány, které dokáží zajistit a prosazovat rovné podmínky pomocí dobře vymezených pravidel. V praxi budou kromě ambiciózních daní a společných norem nezbytná opatření, jako jsou antidumpingová cla a uhlíkové přeshraniční daně, jakož i společný přístup k dotacím, které mají nepříznivý vliv na životní prostředí.

 

profesor Geert Van Calster

vedoucí katedry evropského a mezinárodního práva Právnické fakulty v Lovani
Univerzita v Lovani

 

Permalinks

Geographic coverage

Temporal coverage

Značky

Kategorie:
Kategorie: signals, signals2020
Akce dokumentů