Život pod vodou čelí závažným hrozbám

Voda – počínaje řekami a jezery až po mokřady a moře – je domovem řady živočichů a rostlin a nesčetné množství dalších živočichů a rostlin na ní závisí. Pro společnost jsou vodní útvary zdrojem zdraví, potravin, příjmů a energie, představují i hlavní dopravní trasy a místa pro rekreaci.

Po staletí lidé měnili evropské vodní útvary, aby mohli pěstovat potraviny, vyrábět energii a chránit se před povodněmi. Tyto činnosti tvoří základ evropského hospodářského a sociálního vývoje, ale také poškozují kvalitu vody a přírodních stanovišť ryb a jiného života ve vodě, zejména v řekách. V řadě případů připadl vodě politováníhodný úkol přenášet znečištění, které vypouštíme do ovzduší, do půdy a do vody, a v některých případech také představuje poslední úložiště pro náš odpad a chemické látky.

Zkrátka poměrně účinně využíváme přínosy vody, ale na úkor přírodního prostředí a hospodářství. Řada vodních ekosystémů a druhů je ohrožena: snižuje se početnost ryb v populacích, do moře se dostává příliš mnoho nebo příliš málo sedimentů, zvyšuje se pobřežní eroze a tak dále. V konečném důsledku všechny tyto změny budou mít také dopad na zdánlivě bezplatné služby, které vodní útvary v současnosti lidem poskytují.

Evropská jezera, řeky a pobřežní vody jsou i nadále vystaveny tlaku

Znečištění, nadměrné čerpání vody a fyzické změny – např. přehrady nebo napřimování koryt – i nadále negativně působí na vodní útvary v celé Evropě. Tyto zátěže mají často kombinovaný dopad na vodní ekosystémy, přispívají ke ztrátě biologické rozmanitosti a ohrožují přínosy, které lidem voda přináší.

Podle nedávno zveřejněné zprávy agentury EEA s názvem Evropské vody – hodnocení stavu a zátěží v roce 2018 (Europeanwaters – assessment of status and pressures 2018) je v dobrém nebo velmi dobrém ekologickém stavu pouze 39 % povrchových vod. Obecně jsou v horším stavu řeky a brakické vody, které vedou do mořského prostředí (např. oblasti delt), než jezera a pobřežní vody. Ekologický stav přírodních vodních útvarů je obecně lepší než stav výrazně změněných a umělých vodních útvarů, jako jsou nádrže, průplavy či kanály a přístavy.

Na druhou stranu je pozitivní, že evropské podzemní vody, které v řadě zemí zajišťují 80–100 % pitné vody, jsou obecně čisté a 74 % oblastí podzemní vody dosahuje dobrého chemického stavu.

Mezi hlavní problémy povrchových vodních útvarů patří nadměrné znečištění živinami ze zemědělství, chemické znečištění uložené do vody z ovzduší a vybudované změny, které zhoršují stav stanovišť nebo je ničí, zejména v případě ryb.

Intenzivní zemědělství využívá syntetická hnojiva ke zvýšení výnosů zemědělských plodin. Tato hnojiva často fungují na principu, že dodávají do půdy dusík a jiné chemické sloučeniny. Dusík je chemický prvek, který se hojně vyskytuje v přírodě a je nezbytný pro růst rostlin. Avšak ne všechen dusík rostliny skutečně přijmou. Pro to může existovat řada důvodů, např. že množství použitého hnojiva je větší, než kolik může rostlina vstřebat, nebo že se nehnojí během vegetačního období rostliny. Tento přebytečný dusík se vyplavuje do vodních útvarů.

Přebytečný dusík ve vodě má podobné účinky jako u suchozemských rostlin: podporuje růst určitých vodních rostlin a řas v rámci procesu, kterému se říká eutrofizace. Tento nadbytečný růst spotřebovává ve vodě kyslík, což škodí jiným druhům, které v daném vodním útvaru žijí. Zemědělství však není jediným zdrojem dusíku, který skončí ve vodě. Významný objem sloučenin dusíku, které se později ukládají na zemském a vodním povrchu, mohou rovněž uvolňovat do ovzduší průmyslová zařízení nebo automobily poháněné naftou.

Emise těžkých kovů z průmyslu do vody se rychle snižují, jak je uvedeno v nedávno zveřejněné analýze agentury EEA týkající se dat uvedených v evropském registru úniků a přenosů znečišťujících látek (E-PRTR). Z této analýzy vyplývá, že se environmentální zátěž vyvolaná průmyslovými emisemi osmi hlavních těžkých kovů ([1]) do vody snížily v období od roku 2010 do roku 2016 o 34 %. Těžební činnosti byly příčinou 19 % emisí a intenzivní akvakultura je zodpovědná za 14 % těchto zátěží. Při intenzivní akvakultuře uniká do moře měď a zinek z rybích klecí, v nichž se tyto kovy používají za účelem ochrany před korozí a růstem mořských organismů. Škodlivé dopady těžkých kovů se mohou u živočichů a lidí projevit například potížemi s učením, chováním nebo s plodností.

Objevují se též jiné zdroje znečištění. Například v posledních letech bylo ve vodě zjištěno ve stále větším množství znečištění z farmaceutických přípravků, jako jsou antibiotika a antidepresiva, a tyto přípravky mají dopad na hormonální systém a chování vodních druhů.

Opatření byla přijata, ale projevuje se zde časové zpoždění?

Kritický stav vodních útvarů se za posledních deset let nezlepšil, navzdory úsilí členských států EU, včetně boje se zdroji znečištění, obnovy přírodních stanovišť a instalace rybích přechodů v okolí přehrad. Vzhledem k tomu, že na evropských řekách je vybudováno značné množství přehrad a nádrží, míra přijatých opatření může být příliš malá na to, aby přinesla významné zlepšení. Rovněž je možné, že se projevuje časové zpoždění a že některá z těchto opatření povedou z dlouhodobého hlediska k citelnému zlepšení.

Jedním z pozitivních ukazatelů, který můžeme vidět už teď, je jasný pokrok při čištění městských odpadních vod a omezování odpadu vypouštěného do životního prostředí. Koncentrace znečišťujících látek spojených s vypouštěním odpadních vod, jako je amoniak a fosfát, do evropských řek a jezer, se za posledních 25 let výrazně snížila. Indikátor agentury EEA týkající se čištění městských odpadních vod rovněž svědčí o setrvalém zlepšování rozsahu i kvality čištění ve všech částech Evropy.

Mokřady pod tlakem

Spolu s dunami a travními porosty jsou mokřady jedním z nejohroženějších ekosystémů v Evropě. Mokřady, včetně rašelinišť, vrchovišť a močálů, plní stěžejní úlohu jako místa, kde se protínají vodní a suchozemská stanoviště. V mokřadech žije a závisí na nich bohatá škála druhů. Rovněž čistí vodu, nabízí ochranu před povodněmi a suchem, nabízí klíčové základní potraviny, jako je rýže, a chrání pobřežní oblasti před erozí.

V období od roku 1900 do poloviny 80. let 20. století přišla Evropa o dvě třetiny mokřadů, většinou kvůli vysoušení. Dnes mokřady tvoří pouze asi 2 % území EU a asi 5 % celkové rozlohy sítě Natura 2000. Ačkoliv většina druhů mokřadních stanovišť je v EU chráněna, z hodnocení stavu vyplývá, že 85 % je v nepříznivém stavu, z toho 34 % je v nedostatečném stavu a 51 % ve špatném stavu.

Evropská moře jsou produktivní, ale ne zdravá nebo čistá

Evropská moře jsou domovem široké škály mořských organismů a ekosystémů. Rovněž jsou významným zdrojem potravin, surovin a energie.

Ze zprávy agentury EEA s názvem Stav evropských moří (State of Europe’s seas) vyplývá, že se zhoršuje biologická rozmanitost evropských moří. Z mořských druhů a stanovišť, které byly hodnoceny v období 2007 až 2012, byl „příznivý stav z hlediska ochrany“ zjištěn pouze u 9 % stanovišť a 7 % druhů. Kromě toho je biologická rozmanitost moří i nadále nedostatečně hodnocena, neboť asi čtyři z pěti hodnocených druhů a stanovišť podle rámcové směrnice o strategii pro mořské prostředí je kategorizováno jako „neznámé“.

Mezi hlavní důvody špatného stavu ekosystémů v evropských mořích patří nadměrný rybolov, chemické znečištění a změna klimatu. Kombinace těchto tří tlaků vedla k zásadním změnám ve všech čtyřech evropských regionálních mořích – v Baltském moři, v severovýchodním Atlantiku, ve Středozemním moři a v Černém moři. Průzračnou vodu s rozmanitými druhy ryb a fauny nahradily řasy a fytoplankton a malé ryby živící se planktonem. Tato ztráta biologické rozmanitosti postihuje celý mořský ekosystém a ovlivňuje přínosy, které ekosystém nabízí.

Invazní nepůvodní druhy, které se přesouvají do evropských moří v důsledku změny klimatu a rozšíření mořských dopravních tras, jsou další významnou hrozbou pro biologickou rozmanitost moří. Jelikož chybí přirození predátoři invazních nepůvodních druhů, mohou se populace těchto druhů rychle zvětšovat na úkor místních druhů a mohou působit nevratné škody. Podobně jako v případě žebrovky druhuBeroe Ovata, která byla zavlečena do Černého moře v balastní vodě lodí, mohou invazivní nepůvodní druhy dokonce způsobit kolaps některých populací ryb a hospodářských činností, které na těchto populacích závisejí.

Navzdory těmto významným změnám však až dosud vykazují mořské ekosystémy velkou odolnost. Pouze o několika evropských mořských druzích je známo, že vyhynuly, a například nadměrný rybolov hodnocených druhů v severovýchodním Atlantickém oceánu klesl významně z 94 % v roce 2007 na 41 % v roce 2014. V některých oblastech vykazují jednotlivé druhy, jako je tuňák obecný, známky zotavení a některé ekosystémy se začínají zotavovat z dopadů eutrofizace.

Obdobně byl v uplynulých letech vyhlášen za chráněné mořské oblasti stále vyšší podíl evropských moří. Do konce roku 2016 pak členské státy vyhlásily 10,8 % svých mořských oblastí za součást sítě chráněných mořských oblastí, čímž se potvrzuje, že EU již dosáhla cíle 10 % rozlohy těchto oblastí do roku 2020 (cíl z Aiči č. 11), který odsouhlasila v rámci Úmluvy o biologické rozmanitosti v roce 2010.

Navzdory tomuto zlepšení dospěla zpráva agentury EEA o stavu evropských moří k závěru, že evropské mořské ekosystémy si zachovávají určitou odolnost a že je stále možné obnovit prostřednictvím správných zásahů zdravý mořský život. Bude to však trvat desítky let a může k tomu dojít pouze v případě, že se značně sníží zátěže, kterým v současnosti mořští živočichové a rostliny čelí.

Silná politika EU, ale její nedostatečné provádění

Hlavním cílem politiky Evropské unie (EU) v oblasti vody je zajistit dostatečné množství kvalitní vody, která je k dispozici pro zabezpečení potřeb lidí a životního prostředí. V této souvislosti stanovuje klíčový právní předpis EU, rámcová směrnice o vodě, pro všechny členské státy EU povinnost dosáhnout do roku 2015 dobrého stavu v povrchových i podzemních vodních útvarech, nejsou-li důvody pro uplatnění výjimek, např. přírodní podmínky a neúměrné náklady. V závislosti na důvodu mohou být lhůty prodlouženy nebo může být členským státům povoleno dosáhnout méně přísných cílů.

Dosažení „dobrého stavu“ vyžaduje splnění všech tří norem pro ekologický stav, chemické složení a množství vody. Obecně to znamená, že voda vykazuje pouze malou změnu oproti stavu, který by se dal očekávat za podmínek bez narušení. Až dosud členské státy tohoto cíle u většiny svých povrchových a podzemních vod nedosáhly.

EU chrání většinu svých nejohroženějších druhů a stanovišť a všechny volně žijící ptáky prostřednictvím směrnice o ptácích a směrnice o stanovištích (které se společně často označují jako směrnice o ochraně přírody). V této souvislosti se zavedla řada opatření, včetně sítě chráněných oblastí Natura 2000, a to s cílem zabránit nepříznivým dopadům na druhy a stanoviště, které jsou v působnosti těchto směrnic EU, nebo tyto dopady minimalizovat. Ačkoliv mořská síť Natura 2000 zahrnuje značný podíl evropských moří, stále není zcela úplná a na řadě lokalit chybí vhodná opatření v oblasti ochrany přírody.

Aby bylo dosaženo větší soudržnosti mořských politik a aby bylo účinněji chráněno mořské prostředí, dohodly se členské státy EU v roce 2008 na rámcové směrnici EU o strategii pro mořské prostředí. Směrnice má tři hlavní cíle: Evropská moře by měla být 1) zdravá, 2) čistá a 3) produktivní. Podle hodnocení agentury EEA nejsou evropská moře ani zdravá, ani čistá, a není jasné, jak dlouho ještě mohou být produktivní.

Evropská komise uznala tuto situaci a v dubnu 2017 vydala Akční plán pro přírodu, lidi a hospodářství, jehož cílem je značně zlepšit provádění směrnic o ochraně přírody. Očekává se, že opatření obsažená v tomto plánu přímo přispějí k iniciativám na ochranu moří.