Article

Mořské prostředí

Tato webová stránka má omezenou funkčnost s jazykem javascript. Ujistěte se, že máte javascript ve svém prohlížeči povolen.

Article Publikováno 22.03.2010 Poslední změna 21.03.2023

Topics: Biologická rozmanitost – ekosystémy

Biologická rozmanitost moří je pod tlakem

Provincie Çanakkale se rozkládá na obou stranách průlivu Dardanely mezi Marmarským a Egejským mořem – jejich břehy sahají do Evropy i Asie. Právě tady se podle Homérovy Iliady odehrála událost s bájným dřevěným trojským koněm a v první světové válce zde na Gallipoli zemřelo 130 000 vojáků. Dnes v přístavu Çanakkale kotví mnoho barevných jachet a je zastávkou v této oblasti bohaté na historické události a mýty. Jen o několik kilometrů dál na pobřeží leží Behramkale, kde se setkáváme se Saimem Erolem. Je jedním z mála posledních aktivních rybářů v této malé rybářské vesničce, která byla založena na místě proslulého chrámu bohyně Athény a nabízí úchvatné pohledy na záliv Edremit. „Včera jsem rozhodil přes 700 metrů sítí a chytil jsem jen čtyři parmice pruhované. Na to se mi nafta ani nevyplatila!“ stěžuje si Saim, který v těchto vodách loví více než 20 let.

Skutečnost, že je zde méně ryb a více lodí, které se je snaží lovit, je choulostivá. Saim se dívá na svou šestimetrovou loď a potom na větší plavidlo na moři a dodává: „O tomto pobřeží vím všechno, kde mám lovit a kdy. Věci se ale změnily. To, co znám, už neplatí. Moře se změnilo.“

Za posledních 20 let, kdy se tato oblast změnila ve vyhlášenou turistickou destinaci, většina rybářů svou práci vzdala a nyní si vydělávají vozením turistů na odlehlé pláže, kam se dá dostat jen lodí. „Díky tomu si aspoň mohou dát stranou nějaké peníze na zimu,“ poznamenává Hasan Ali Özden, učitel v důchodu, který rád rybaří. „Asi pět mílí směrem na západ v Sivrici mají rybáři větší štěstí. Jednou za čas natrefí na migrující mečouny. A to je pro ně výnosné. Od roku hojnosti už ale uběhlo hodně let.“

Trojí vliv změn klimatu, nepůvodních invazivních druhů a okyselení

Rybolov do veliké míry závisí na dobrém stavu mořských ekosystémů, ale změny klimatu mění jejich fungování.

Profesor Nuran Ünsal z Istanbulské univerzity poukazuje na změny v modelech migrace a jejich vliv na zásoby ryb. Migrující druhy, které mají vysokou ekonomickou hodnotu, jako pelamida obecná, lufara dravá nebo makrela, migrují na podzim na jih do Středozemního moře a na jaře na sever do Černého moře, kde se rozmnožují. Rok od roku však tureckými úžinami migruje stále méně ryb.

„Měnící se teplota vody a sezonní větry, které jsou zásadní pro potřebné proudy, narušily model jejich migrace,“ tvrdí profesor Ünsal, „tyto druhy potřebují velmi specifické podmínky, správnou teplotu vody a množství potravy i dostatek času k tomu, aby se rozmnožily.

Před dvaceti lety migrovaly na jih v září. Nyní je teplota vody v Černém moři vyšší, a tak na jih musí migrovat až v polovině října nebo na začátku listopadu. To znamená, že ve Středozemním moři zůstávají kratší dobu a v důsledku toho je jich při návratu na sever méně a tyto ryby jsou menší."

Ryby se v teplejší vodě ocitají v bezvýchodné situaci: s přizpůsobováním se jim zrychluje metabolismus. Rostou rychleji, přestože v dospělosti častěji dosahují menší velikosti, a k tomu, aby podpořily rychlejší metabolismus, potřebují více potravy a kyslíku. Zároveň se s oteplováním vody snižuje obsah kyslíku. Mnoho ryb se tak ocitá v „kyslíkové pasti“: Vzrůstá jejich spotřeba a zásoby klesají.

Změny klimatu také pozměňují slanost a kyselost mořské vody a způsob jejího vrstvení. Dopad těchto změn by mohl být katastrofální. Zahrnuje zhroucení korálových útesů, rozšíření invazivních druhů a chorob, ztrátu hlavních dravců a nakonec celé struktury mořského potravního řetězce.

Invazivní druhy Na konci osmdesátých let 20. století se populace sardelí v Černém moři zhroutily kvůli spojení několika faktorů. K nim patřil nadměrný rybolov, obohacení o živiny (zejména z Dunaje), vyšší teplota vody kvůli změnám klimatu a invaze nového druhu do této oblasti, Mnemiopsis leidyi, žebernatky pocházející ze severozápadního Atlantického oceánu. Mnemiopsis leidyi se do Černého moře dostala s největší pravděpodobností s balastní vodou z nákladních lodí, živí se larvami ryb, ale také organismy, kterými by se jinak živily sardele. V 90. letech byl do ekosystému Černého moře ze severozápadního Atlantiku také náhodou zavlečen další druh žebernatky, Beroe ovata, který se téměř výhradně živí další žebernatkou Mnemiopsis leidyi. Díky zavlečení tohoto predátora pro Mnemiopsis leidyi, nižším teplotám vody v období 1991 až 1993 a menšímu proudění živin, ale také méně intenzivnímu rybolovu se v průběhu zhroucení populace sardelí zmenšila část napětí, jemuž byly tyto populace vystaveny. Od té doby máme určité náznaky, že u ekosystému Černého moře dochází k obnově. Podobnou změnu ekosystému jsme také zaznamenali v Baltském moři. V důsledku nadměrného rybolovu a změn klimatu se společenství baltských ryb změnilo a místo tresek zde začali převládat sledi a šproti. Ať už jsou nepůvodní invazivní druhy zavlečeny záměrně či náhodou, mohou vyvolat chaos v rámci ekosystémů u původních rostlinných a živočišných druhů, a samozřejmě i v lidském společenství. . Očekává se, že se problém invazivních druhů v nadcházejícím století kvůli změnám klimatu, vzrůstajícímu obchodu a cestovnímu ruchu zhorší.

Modrý uhlík: zatěžkávací zkouška kyselosti

Oceány na Zemi jsou ohromným „modrým“ úložištěm uhlíku (oxidu uhličitého). Ve skutečnosti jsou největším úložištěm uhlíku na naší planetě, za nímž následuje s velkým rozdílem pozemské úložiště se svými lesy. Tyto přírodní rezervoáry fungují účinně celá tisíciletí a chrání planetu před náhlými změnami klimatu kvůli skleníkovým plynům. Dnes však podíl oxidu uhličitého v atmosféře vzrůstá s takovou rychlostí, že je pevnina a oceány již nejsou schopny vstřebat.

V důsledku většího vstřebávání oxidu uhličitého z atmosféry se snižuje průměrná kyselost oceánů. Do roku 2100 budou oceány pravděpodobně kyselejší, než tomu kdy bylo za posledních 20 milionů let. Výsledkem okyselení je snížení množství uhličitého iontu, který je potřeba ke vzniku aragonitu a vápence, což jsou dvě formy uhličitanu vápenatého, jejž mnoho mořských organismů využívá ke stavbě skořápek a kostry.

Evropští vědci začínají pozorovat změny na skořápkách a kostrách mikroskopických organismů, které představují počátek mořského potravního řetězce. Stále menší zvápenatění bude mít pravděpodobně okamžitý negativní vliv na jejich schopnost přežít i také na celou řadu druhů, které se těmito organismy živí.

Ohroženy jsou především korály, protože zvápenatění využívají k tvorbě koster, z nichž se formují nám známé korálové útesy. Ty představují domov pro až dva miliony mořských druhů a zdroj obživy čtvrtiny ryb, které se celkově uloví v rozvíjejících se zemích po celém světě. Důsledky okyselení zdaleka přesahují přímé dopady pro zvápenatění mořských organismů – kyselejší voda může mít zásadní vliv na druhy dýchající ve vodě jako například oliheň (11). Dosud ještě nebyly zjištěny veškeré důsledky okyselení oceánů, ale odhaduje se, že ročně přijdeme až o sedm procent těchto „modrých úložišť uhlíku“, což je sedmkrát rychlejší vývoj než před 50 lety.

Stejně jako lesy na pevnině i mořské ekosystémy mají zásadní úlohu v potírání změn klimatu. Ztráta těchto pevninských či mořských ekosystémů by byla katastrofální, ale stále ještě plně nechápeme, jak rychle se život pod hladinou oceánů může změnit.

Honba za několika posledními rybami v našich mořích

Nadměrný rybolov je hlavní příčinou toho, že nám v mořích ubývají ryby. V Evropě je situace velmi bezútěšná: Téměř devět z deseti populací lovených komerčně v severovýchodním Atlantickém oceánu, Baltském a Středozemním moři je zasaženo nadměrným rybolovem. Přibližně jedna třetina z nich je natolik nadměrně lovena, že těmto populacím hrozí, že se už nebudou moci rozmnožovat.

Jenom za poslední desetiletí se celková vykládka v Evropské unii snížila o jednu třetinu⁽¹²⁾ a chovem ryb v Evropě se tuto ztrátu nepodařilo vyrovnat. Světová spotřeba ryb na osobu se od roku 1973 více než zdvojnásobila a Evropané ročně zkonzumují v průměru 21 kg rybích produktů. To je o něco více než světový průměr, který čítá 17 kg, ale méně, než činí konzumace v USA, Číně a Kanadě, kde je to přibližně 25 kg. V rámci EU se údaje o konzumaci ryb do značné míry různí, od 4 kg na osobu v Rumunsku po 57 kg v Portugalsku.

K tomu, aby se uspokojila poptávka Evropy po rybách, se přibližně dvě třetiny ryb dováží.⁽¹³⁾ Evropané tedy mají vliv na zásoby ryb a produkci akvakultury po celém světě. Dnes mají spotřebitelé, zpracovatelé i obchodníci stále větší obavy v souvislosti s nadměrným rybolovem a mnohdy požadují záruku, že ryby, které prodávají a konzumují pocházejí z dobře spravovaných a udržitelných rybolovných oblastí. Takovou záruku je však pro většinu populací ryb v evropských vodách obtížné poskytnout.

Evropa se v rámci stávajícího přehodnocení společné rybářské politiky⁽¹⁴⁾ znovu zabývá rybolovem z širší námořní a environmentální perspektivy⁽¹⁵⁾. Bude se zde klást mnohem větší důraz na ekologickou udržitelnost rybolovných oblastí mimo Evropu a na potřebu spravovat a využívat přírodní zdroje odpovědně, aniž by byla obrožena jejich budoucnost. Bude záležet na tom, jak tento nový přístup k zabezpečení evropských rybolovných oblastí zapadne do stávajícího mezinárodního režimu a navrhovaného standardního procesu posuzování světového mořského prostředí.

Ke světovému hodnocení stavu mořského prostředí Johannesburský plán realizace Světového summitu o udržitelném rozvoji z roku 2002 zahrnuje konkrétní cíle pro správu rybolovných oblastí včetně obnovy populací ryb na maximální udržitelný výnos do roku 2015. Upozorňuje se také na potřebu zavést „standardní proces“ Organizace spojených národů pro světové podávání zpráv o stavu mořského prostředí a jeho posuzování včetně současných i předpokládaných socioekonomických hledisek, kdy se vychází ze stávajících regionálních zpráv. V rámci tohoto důležitého kroku se uznala potřeba koordinovaných mezinárodních opatření k ochraně a správě světových společných hodnot udržitelným způsobem. Znamenalo to také začátek konkrétního procesu orientovaného na zajištění toho, že se země zaváží k neustálé, dlouhodobé a cílené snaze o dosažení vytčeného cíle. Valné shromáždění Organizace spojených národů tento návrh podpořilo v roce 2005⁽¹⁶⁾ a v roce 2009 uznalo práci skupiny odborníků na vědeckém základě světového posuzování. Stejně jako je tomu však v případě všech mezinárodních procesů, zavedení standardního procesu pro světové podávání zpráv a posuzování potrvá několik let.⁽¹⁷⁾

11. "Our Endangered Oceans", Dr. Richard Moss, WWF

12 Eurostat, Evropská komise, pracovní dokument Komise ,,Úvahy o další reformě společné rybářské politiky“.

13 Evropská komise: http://ec.europa.eu/trade/creating-opportunities/economic-sectors/fisheries/statistics/#stats

14 Smlouvami o EU se stanoví správa rybolovných oblastí jednou z výhradních pravomocí Společenství. Ryby se totiž přesouvají napříč státní oblastí soudní pravomoci a rybáři za nimi pluli již o hodně dříve, než byly zavedeny výlučné hospodářské oblasti a vznikla společná rybářská politika. V roce 2009 Komise ES zveřejnila zelenou knihu, v níž se nastiňuje, jaké změny je třeba provést k řešení některých z nejkritičtějších problémů evropského rybolovu. Reforma společné rybářské politiky, Brusel, 22. 4. 2009, KOM(2009)0163 v konečném znění.

15.Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2008/56/ES ze dne 17. června 2008, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti mořské environmentální politiky (rámcová směrnice o strategii pro mořské prostředí) (Úř. věst. L 164, 25.6.2008).

16 Rezoluce 60/30 Valného shromáždění o oceánech a mořském právu.

17 Rezoluce 61 Valného shromáždění o oceánech a mořském právu.